10 nejhorších..

26. září 2018 v 20:22 |  Bla bla bla..
Jdu jaksi s křížkem po funuse, protože tohle téma týdne bylo minulej tejden. Jenže minulej tejden toho bylo na mě "moc". Proč moc v úvozovkách? Protože kolikrát dokážu snýst horší a těžší věci, ale pak přijde nějaká malichernost a já se složim, brečim hodinu v kuse a v noci se mi o tom zdá. Pokud se mi teda zrovna nezdá o tom, jak řežu hlavu hadovi kotoučem od brusky. Jinej příběh..

Na začátku týdne, kdy vyšlo 10 nejhorších jako TT, jsem si říkala, o čem bych tak mohla psát? Co nejhoršího mě desetkrát potkalo? Rozchod jsem měla jeden. Situací, kterých doopravdy lituju, je po skromnu (přesněji řečeno 2), zas tak moc špatných filmů jsem neviděla, tak o čem teda psát? A pak to přišlo, pár malicherností a já měla svých 10 nejhoších.

Začalo to úterkem, kdy si mě zavolal vedoucí. Chápeš, vedoucí dejme tomu třeba oddělění. "Chcou tě jinde, máš zájem?" Ok.. to jsem nečekala.. Jít jinam? Opustit svůj kancl se svojí nejpohodlnější kolečkovou židlí a se svýma nejúžasnějšíma kolegama? Hm.. Moje náplň práce mě zrovna neuspokojuje, ale odejít jinam? Byť jen o patro výš? To v žádnym případě, ne, neexistuje. Nový lidi. Já - introvert. Byla jsem rozhodnuta. Jenže pak jsem chvíli poslouchala. Jo, to by mě mohlo bavit, to je to, co potřebuju..



Takže jsem nakonec přistoupila na to, že si to na několik dní alespoň vyzkoušim, abych vůbec věděla, o co jde.. Nastává druhej nejhorší tohoto týdne, jít za cizíma a vysvětlit jim situaci. Naštěstí narazim na super lidi. I přesto, že si "rozumíme", jsou to cizí lidi a já neříkám nic navíc, než je potřeba, takže rozuměj Dobrý den, jo, aha, ne, díky, nashle. To je celá moje slovní zásoba.

Třetí nejhorší je moje nadšení pro svěřenou dočasnou práci. Vrhám se do ní bezhlavě. "Tady máš pár papírů a udělej k tomu věci potřebný,". Rozumim, provádim. Jo, tohle je to, co chci dělat. To mě baví, to mi jde. Během několika minut nemám co dělat a říkám si o další práci.

Čtvrtý nejhorší bylo moje rozhodnutí, že tu práci vezmu. Nehledě na moji kolečkovou židli, tahle je vlastně taky docela fajn. Moji kolegové jsou naprosto úžasní, ale jsou jen o patro níž a budeme spolu chodit na obědy. Taky z toho budou nějaký výhody pro mě dost důležitý. Takže, kde to mám podepsat?

Když jsem byla teda rozhodnutá povýšit, s vyšším platem přímo úměrně rostou věci, který nutně potřebuju. Za týden odlítám na dovolenou a já chci tenhle mobil, má lepší foťák, fotí nádherně. Ten starej dám mamce, který mobil dosluhuje. Plná nadšení usedám za notebook a objednávám mobil ve výši průměrný měsíční mzdy. To bylo pátý nejhorší rozhodnutí.

Do práce se těšim a jsem zvědavá, co novýho se přiučim na zkouškovém místě. Bože, díky ti za tuhle šanci, konečně mám příležitost se předvést trochu jinak, než jak mě všichni znají a to v lepšim světle. Spousta zodpovědnosti, spousta papírů a práce. Úplnej opak mojí dosavadní práce. Bomba. Šestý nejhorší bylo brát to jako samozřejmou věc, tohle je moje nový místo a nikdo mi ho už nevezme.. Co bylo dál, je asi úplně jasný..

Á, esemeska mi přišla, na prodejně v pátek pěkně vyzvedněte svůj nový mobilní telefon/foták. Výborně, že by se mi začalo vracet všechno dobrý? S nadšením vyplňuji zadaný tabulky, ale protože mám ještě jeden pracovní úkol, musim se svý nový židle vzdát. "Chce s tebou mluvit šéf tvýho novýho oddělení.", Jop, už běžim.. Sháněla jsem ho snad
čtyřikrát, ale ne a ne ho sehnat, bohužel. Není čas, musim jít plnit jinej úkol, zastavim se tu potom.

Přicházim na místo, kde mi bylo sděleno, že na tento úkol, na kterej je obvykle potřeba 4-6 lidí dnes budeme jen dva, ale to přeci zvládnete. Hm, zvládli. Úkol se splnil až po pracovní době v pátek odpoledne. Budiž. Nevadí, protože i když tohle bylo moje sedmý nejhorší tenhle týden, za několik měsíců budu na svym novym místě a tohle už nebudu dělat.

Po splnění úkolu jsem chtěla zkusit štěstí a zajít za mym novym šéfem, co po mě potřeboval. Jelikož bylo po pracovní době, asi mu nemám za zlý, že jsem ho zastihla v době, kdy se zrovna převlíkal. A on mi to taky snad nemá za zlý. Čekám galantně venku na chodbě, než si dochystá věci domů. Mezitim píšu P., ať vyjíždí, že za chvilku před vchodem a pojedeme pro ten úžasnej mobil. Šéf je hotovej a já vcházim do kanceláře. Prej jestli mě to baví, ta práce. Málem jsem mu tam napsala chvalozpěv, že to je přesně to, co jsem chtěla dělat, co mi jde, co mě baví a v čem se můžu realizovat. "Jo? To rád slyšim, ale mám pro vás špatnou zprávu.." Ano, přesně tak. Moje osmý nejhorší, to fajn místo neodstanu.

Po tom, co jsem zadržovala slzy v kanceláři u mýho bejvalýho novýho šéfa, jsem se rozbrečela o to víc na chodbě.. Proč jsem brala to místo jako samozřejmost? Proč jsem o tom řekla mámě, tchýni a vlastně snad všem? A tak brečim a s dvacetiminutovym zpožděním sedám do auta k P. Ten, když mě viděl, se zdžel čehokoliv, kde by mi vytknul moje zdržení. Chvíli po cestě ještě fňukám, ale co, asi mám nachystanou lepší kariéru. Vypouštím to prozatím z hlavy a snažim se přenýst na dovolenou a můj novej mobil.. Ano, správně, přecházíme pomalu a jistě k devátýmu nejhoršímu.

Malichernost, ale zase mi to zasadí takovou tu pomyslnou dýku do zad. To vážně hodný lidi trpí a ti špatní se mají dobře? Nebo nejsem zas tak hodná a trpěla jsem předtím málo? Kam se mám přenýst teď, když mobil nemám, protože jsem špatně vyplnila adresu? No, za blbost se platí a tak z prodejny s P. odcházim beze slova. P. mě jen drží za ruku a dodává potřebnou sílu k tomu, abych se nezhroutila.

Doma odhodlaně sedám opět k notebooku a znovu objednávám mobil.. Nehodlám to vzdát. Večer před spaním děkuji (ano, myslim to vážně. Každej večer, i když se mi něco nepodaří, nebo naopak podaří, vždy děkuju těm nahoře, že tu jsou se mnou.).. I když to bylo špatný, jsou horší věci, než tohle, a já děkuji za to, že mám práci a super kolegy. Přes víkend jsem si to dala v hlavě do kupy. Nevadí to, je to v pohodě, nic se neděje. Byla blbost kvůli tomu všemu tak vyvádět a já se pro změnu omlouvám těm nahoře, že jsem kvůli tomu břečela a děkuji za zdraví a dosavadní místo. V neděli odpoledne si vyzvedávám svůj nový mobil a já se opět cítim v rozvnováze.. Zatím

Na řadu konečně přichází to desátý nejhorší.. "Zkusíme podat vaší žádost na nové místo ještě jednou, netvrdíme, že ředitel změní názor, ale aspoň to zkusíme, máte pořád zájem?"

A já nevim, jestli zájem po tom všem mám. Místo je naprosto pro mě vyhovující. Jde mi to, baví mě to. Ale chci mít zase nějakou naději na polepšení a růst kariéry, když jsem teď zažila takový zklamání? A víš co? Zkusim to.. Už to jednou krachlo, takže po druhý z toho zklamaná bejt nemůžu. Na svym starym místě zůstanu se svýma kolegama, protože prvotní snaha byla zamítnuta. Takže už se nic hroznýho nestane. Opět děkuju a opět ve mě svitla naděje, že by to bylo to pravý pro mě a že to teď vyjde, ale už se po tom "nesložim", jako poprvé, když to nevyjde.


Prosim tě, vim, že jsou horší věci, než zamítnutí povýšení a nedoručenej mobil. Jo, každej den na světě umírají lidi, jsou nemocní lidi, i děti. I já jsem zažila smrt v rodině a ne jen to. Jsou a budou horší věci, než mý povrchní věci. Jen mi to v tomhle kontextu sedělo. Ber to prosím s nadhledem všechno. Veřim, že i ty jsi jednou přemýšlel, proč právě ty. Ať už to bylo v nějaký malichernosti, nebo ve vážný věci.

I přes vodopády řeky plynou dál a svět se točí..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama